1.DuC nění kopytF večer slýC chávám, údolím jarní Emi kurýr jede E k nám, v peřeAmi jích řeka G zvoní a F jarem vítr E7 voní, přijíAmi ždí jarní G kurýr, F dobE7 ře ho Ami znám, Ví, celej G kraj to ví, F veze nám G jaro F v brašně E7 sedloAmi vý.
2.Zase jdou krajem vánky voňavý, vobouvám svoje boty toulavý, dobře ví moje milá: i kdyby víla byla, tyhle toulavý boty nezastaví, mám boty toulavý, ty ani kouzlem nezastaví.
3.Musím jít, mraky táhnou nad hlavou, musím jít stopou bílou toulavou, neplakej, že se ztratím, já do roka se vrátím, prošlapám cestu domů jarní travou, víš, ty to dobře víš, ty moje boty nezastavíš.
3
Bratři Ryvolové: Rychlé Šípy
1.Emi Můj život je hned plný nesnází, A na jaře když duben přichází, já C vracím se do poválečnejch let, kdy Emi vycházel náš starý dobrý Vpřed, já G žlutý kvítek za klopu si dám a Ami píseň Vontů tiše zabroukám, do D Stínadel se šerem vypravímDsus4 D , snad Emi potkám cestou Losnu, co já H7 vím.
2.Dunivá Kateřina burácí a Široko má dávno po práci, jen já se vracím Myší pastí sám, nevím, co s ježkem v kleci dělat mám. Bohouš, Dlouhé Bidlo, Štětináč, pan Fišer pustil z okna květináč, Jan Tleskač, Jiří Rymáň a tak dál, pan Foglar tohle nikdy nenapsal.
3.To Rychlé šípy sami byli v nás a žlutý kvítek symbolem byl krás, co nemůže nám nikdy nikdo vzít, kdo kopal studnu, aby druhej moh' pít. Snad jednou až se jaro navrátí, můj život píseň Vontů obrátí, já svobodný a čistý půjdu dál a směšný bude ten, kdo se mi smál.
4.Tak Mirek Dušín s Červenáčkem jdou a Jindra Hojer s Jarkou Metelkou, za nima Rychlonožka s Bublinou, naší krásnou chlapeckou krajinou.
G Duj, D duj, C duj, fujaro vítěEmi zná.
4
Bratři Ryvolové: Samota
1.E Do tváře čas mi E7 hlubokou brázdu A samotou vyrejE vá, tělo je H7 rozeschlej prám, když pluješ A stále jen sám, co je ti H7 platný, že jsi kapiE tán.
2.Do zrzavejch strun svýho banja dávno už jsem nezahrál, že jsem byl stále jen sam, v srdci mám nejeden šrám, život je tvrdej, i když jsi kapitán.
R:E7 A tak vždy A zůstaneš H7 sám, niE kdo ti nepoC#mi ví, jak máš A žít, H7 abys byl miloE ván E7 , a tak vždy A zůstaneš H7 sám, a E koláč medoC#mi vý za tebe A sní kapiH7 tán KorkoE rán.
3.Na tváři mech mám z dalekejch cest tam do hor a údolí, z košile mám jenom cár, ze smečky zbylo psů pár, co bude dál, mi nikdo nepoví.
4.V kapse mám prach vodřenej z mincí, který jsem prodělal, já jenom samotu znám, tak, sakra, co dělat mám, abych měl jednou na pořádnej flám.
R:A tak vždy … C Ami E
5
Bratři Ryvolové: Sedmnáct dnů
1.Emi Jak zavoAmi láš, když ti dávno v hrdle Emi vyschnul hlas tvůj krk je připravenej H7 na provaz, kterej se houpá blíž a Emi blíž.Ami Emi
Kam zavoAmi láš, když tvoje oči vidí Emi pustinu, nejradši lehnul by sis H7 do stínu jenom kdyby tu ňákej Emi byl. Ami Emi
R1:Sedmnáct E7 dnů máš v patách ostrý hochy Ami z patroly, noc beze D7 snů a pravou ruku furt na G pistoli. V hrdle Emi máš H7 prach a tvůj kůň teď už neví C kam máAmi jít, máš asi H7 strach, jseš ale chlap a despeEmi rát.Ami Emi
2.Jezdci jsou blíž, pustinou jenom dusot koní zní, ubal si cigaretu poslední, než zazní obávanej hlas. Hands up old boy, bouchačku uchop rukou za hlaveň, ať šerif ví, ze máš furt úroveň, že v očích ještě ocel máš.
R1:Sedmnáct dnů máš v patách ostrý hochy z patroly, noc beze snů a pravou ruku furt na pistoli. V hrdle máš prach a tvůj kůň teď už neví kam má jít, máš asi strach, jseš ale chlap a desperát.
R2:Kdo prohrát zná, i když měl předtím v očích temný strach, ten právo má, aby řek šerif o něm "Byl to chlap". Tak naposled pohleď na slunce smutným úsměvem, život je boj a tys ho předčasně prohrál.
6
Bratři Ryvolové: Tereza (Osamělý město)
1.Ten C den, co vítr D listí z města G svál, můj C džíp se vracel, D jako by se Emi bál, že C asfaltový D moře odliv G má a C stáj že svýho D koně nepoE zná.
R:Řekni, G kolik je na světě, kolik je takovejch D měst, řekni, Ami kdo by se vracel, všude je tisíce Emi cest, tenkrát, G když jsi mi, Terezo, řekla, že ráda mě D máš, tenkrát Ami ptal jsem se, Terezo, kolik mi polibků Emi dáš napoD sled, napoG sled.
2.Já z dálky viděl město v slunci stát a dál jsem se jen s hrůzou mohl ptát, proč vítr mlátí spoustou okenic, proč jsou v ulici auta, jinak nic?
R:Řekni…
3.Do prázdnejch beden zotvíranejch aut zaznívá odněkud něžný tón flaut a v závěji starýho papíru válej' se černý klapky z klavíru.
R:Řekni…
4.Tak loudám se tím hrozným městem sám a vím, že Terezu už nepotkám, jen já tu zůstal s prázdnou ulicí a vosamělý město mlčící.