#. Dnes [D]v noci jsem ze spaní křičela tvoje jméno, 
já [Hmi]vím, že nejsi rád, ale nejde zapomenout, 
jak [G]při každém slově přivíráš víčka. 
Prosím, [A]vyslyš moji zpověď, už jsme starý na psaníčka. 

#. Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu, 
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku, 
chci ti všechno říct a pak se někam schovat, 
třeba pochopíš, jak je těžké nemilovat. 

#. Zase zrychlil se mi dech, jak maratonským běžcům, 
co je to za příběh bez lásky, bez milenců, 
nemáš slov, patrně všechna patří jiným, 
prosím, proměň je s nimi ve snech v gesta i v činy. 

#. A já tu zůstanu, ztracené malířské plátno, 
třeba se vrátíš a já zas nechám se napnout, 
prosím, maluj mě, tvoř k obrazu svému, 
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv. 

Ref.: Jsi mé [D]úzko, jsi krev z řezných ran, jsi [Hmi]ten, kdo vchází nepozván, 
jsi [G]zvuk, když padnou mi na rety slzy [A]múz. 
Jsi mé [D]úzko, jsi krev z řezných ran, ačkoli [Hmi]nechci, jsi ve mně uschován, 
jsi [G]zvuk, když padnou mi na rety slzy [A]múz. 

#. Až splynu se vzduchem, nechám rozplakat nebe, 
budu vším tím, co lidi k propasti svede, 
budu krysařovou flétnou a ozvěna v tvé duši, 
pak ptáci tiše vzlétnou, by nedali tušit. 

#. Že se nebe nakloní a zatřese světem, 
tvé černé svědomí poprvé promluví k obětem 
nerovných bojů tvé sebestředné války, 
srdečních nepokojů, cos pozoroval z dálky. 

Ref.: Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran...