Intro: jako refrén – 2krát

1. [G]Už nic neříkej, [C]dál si nezvykej,
[G]stát tam, kde bych možná [F]moh´ stát i [D]já.
[G]Bůh ví, že bylo málo [C]dní, kdyby za to stálo
[G]snít o tom, že možná příště.
[F]Já to raděj [C]vzdávám, nech to už [D]být.

2. V divokejch peřejích hledám kam řeky plynou,
brodím se nadějí, že klid moře znám.
Až vody uplavou, bláto a prach tu zbydou
potom možná dám si říct.
Teď to ale vzdávám, teď nech mě být.

R: [Ami]Co bylo, [Hmi]už tady [D]ne[C]ní,
[Ami]zapomeň, [Hmi]časy se [D]mě[C]ní,
[Ami]dáme si v [Hmi]původním [D]zně[C]ní
[Ami]svou derni[Hmi]éru a pak [D]konec umění.

Intro: jako sloka

3. Už vidím oceán, už se dech můj tají,
vodopád, co přejít nejde, dělí však nás.
Zpátky k pramenům, jenže ty vysychají
co bylo není.
Takže já to zase vzdávám, není kam jít.

R.

R.

Intro: [Ami] [Hmi] [D] – do ztracena