1. Na léta[D] klukovský si [A]často vzpom[G]í nám,
   na první [D]skautskej slib, na[A] jeho krás[A7]ný slova,
   a v d[D]uchu s bráchou zas[A] pod stane[G]m usínám,
   s[D]končil den v táboře, a[A] do tmy ho[D]uká sova.

   Novej rok přines' mráz, Únor, a v srdcích led,
   zlej vítr zafoukal ze stepi od východu,
   sebral nám naději, ne, nebude to hned,
   stát za svým názorem, a nejít do průvodu.

R: Lilie[D] skautská,[A] ohněm[G] kalená, m[D]áme ji v sobě, v nás nikdy[A] nezvadne[A7],
   d[G]ej Bůh, ať hvězda krví zba[D]rvená už [A]jednou provžd[D]y zapadne.

2. Poslední prázdniny bratr řek' akorát 
   skautskýmu slibu, že zůstanem věrní
   a tak nám na podzim přišili na kabát 
   vojenský výložky, jak saze černý.

   Když jsme pak po vojně svobodní chtěli být,
   zbylo nám jediný, na západ přejít čáru,
   novýho bobříka odvahy ulovit, 
   usínat pod stanem a hrávat na kytaru.

R: Lilie skautská...

3. Vidím tu krutou noc, vidím vše jako dnes,
   plazím se po břiše, kolem nás ostnatej drát,
   zableskly výstřely a po krku skočil pes,
   tys bratře odešel do věčnejch lovišť spát.

   To už mi nebylo, bráško můj, do tance, 
   ani jsem nemoh' ti naposled zamávat,
   na rukách pouta a k tomu kopance, 
   před sebou uran na osm let dolovat.

R: Lilie skautská...

   Lilie skautská, v ohni kalená, máme ji v srdcích, tam nikdy nezvadne,
   dej Bůh, ať hvězda krví zbrocená, do bláta už navždy zapadne.

R: Lilie skautská...