1. [Ami]V hospodě sedím u stolu, když přijde ke mně [E]chlap, 
řekne; [Ami]já jsem Jíra z Maršova, a podá jednu z [E]tlap. 
Jak [Dmi]se tak na [G7]něj [C]kou[Ami]kám, 
zdá [Dmi]se mi, že[G7] ho [E]znám, 
ale [Ami]že si nejsem jistej, tak hned [E]zvědavě se [Ami]ptám: 
 
R: [C]Hele, [Dmi]vy prej [G]u vás [C]žerete [Ami]chrousty 
s [Dmi]krovkam[G]a a [C]syrový[C7], 
k [Dmi]obědu [G]že jich [C]zbodnete [Ami]spousty, 
v [E]okolí každej [Ami]ví. 
 
2. Dodneška marně vzpomínám, co říct mi na to měl, 
   po tý ráně židlí jsem to všechno nějak zapomněl. 
   Jen ještě dneska cejtím, jak na břiše mi stál, 
   když hospodou se jeho něžnej hlásek rozléhal: 
 
R: Já ti dám, že u nás žereme chrousty 
   s krovkama a syrový, 
   k obědu že jich zbodneme spousty, 
   velký kulový! 
 
3. Od krve z mýho nosu když si ruce ušpinil, 
   viděl, že má dost, a zbaběle mi pole vyklidil. 
   A zatímco si kosti a zuby počítám, 
   doma u stolu ho žena právě mile přivítá: 
 
R: Sláva, konečně táto že domů jdeš, 
   chrousti už jsou studený, 
   dneska si na nich pošmakuješ, 
   jsou vypasený. 
 
R: Z toho kouká tvrdý poučení, 
   Že kdo chroustá chrousty rád, 
   kamarádství neocení, 
   chtěl by se jenom prát.