1. [D]Tamhle někde v [F#mi]dálce, [G]kde už nevím [D]sám, je [G]země plná [D]pohádek a [E]já je všechny [A]znám. [D]V jedné skalní [F#mi]škvíře, [G]skryté v stéblech [D]trav, [G]žilo divné [D]zvíře, d[E]ráček [A]jménem [D]Paf. R: Paf, to byl ten dráček, co stínů se bál, měl prší nos a chodil bos a na mandolu hrál, Paf, to byl ten dráček, co stínů se bál, měl prší nos a chodil bos a na mandolu hrál. 2. S jistým Vénou Součkem, kloučkem z Prahy 5 on denně chodil na lipo a na turecký med. Hrávali si v písku a z růží měli hrad a na okvětním lístku jak v lůžku mohli spát. R: Paf, to byl ten dráček... 3. Jednou vodní příval jim do té růže vnik a z dráčka, co tam klidně spal je rázem námořník. Vlajka letí vzhůru a 'sláva' volá dav a vítat je jde sám pan král a Paf je z toho paf. R: Paf, to byl ten dráček... 4. Žel i kloučci stárnou a Véna jakbysmet, on zradil dráčka pro pár pih dívky z Prahy 5. Dráček zmizel s pláčem zas ve stínu skal a já už nevím, co je s ním, ani jak to bylo dál. R: Paf, to byl ten dráček...