1. [E]Padají stíny, [A]ale není kam se [E]hnout.              
Nedá se spát [A]ani zapome[E]nout. 
Mám [H]pocit [A9]jako bych měl [G#mi]duši z oce[C#mi]li,[E]  [[A9 575657]]
[C#mi]a že mé [H]jizvy ani [A]slunce [E]nezcelí. 
 
R: [H]Není kam [A9]jít i když by [G#mi]bylo nača[C#mi]se,[E]
   [C#mi]ještě není [H]tma, ale [A]stmívá [E]se. 
 
2. Svůj pocit lidství jsem nechal někde v polích. 
Jako by za vším co je krásné, bylo něco co bolí. 
Přišel mi dopis tak milý, samý cit. 
Napsala prostě co měla na srdci. 
 
R: A já už ani nevím jestli ji poznám po hlase, 
   ještě není tma, ale stmívá se. 
 
3. Viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu 
šel podle řeky až k břehům oceánu. 
Padl jsem na dno světa, níž než umím říct 
a v lidských očích už nehledám vůbec nic. 
 
R: Jako by pravda byla vadou na kráse, 
   ještě není tma, ale stmívá se. 
 
4. Přišel jsem na svět a zemřu aniž bych chtěl. 
Všem se zdá, že se hýbám, jenže jako bych otupěl. 
Jen stojím a myšlenky mi běží bůh ví kam, 
už ani nevím před čím jsem utíkal. 
 
R: I modlitba mi zní jako vítr ve vlasech, 
   ještě není tma, ale stmívá se.