1. J[Emi]en mě nelituj, n[Ami]eklepej n[D7]a mé dveře
s chr[G]yzantémou v dl[H7]ani,
hr[Ami]a na l[D7]itování k[G]ončí v prvním tahu,
neplivej l[Hmi]ásku na podl[Ami]ahu,
nestůj mi [D]u bytu, jen mě nelit[Emi]uj.
T[Ami]a slova js[D7]ou jen guláš dv[G]akrát přihřív[D/F#]aný,
[Ami]a to mě n[D7]ezachrání, a t[G]o mi nepomůže,
a tak n[Hmi]esvlíkej mě z k[Ami]ůže,
celý zv[D]ědavý, celý zv[G]ědavý,
jak vl[D/F#]astně vypad[Emi]á takový m[Ami]alý pohřeb,
na který si čl[D7]ověk sám nastř[G]ádá.
R: Jó, kdybych byl vr[G]abec, sezobal bych z[D]rní
všem pt[Emi]ákům, co v [C]okolí js[G]ou,
srdce měl bych sl[Ami]abé a žaloudeček p[D]lný
a d[C]uši rozčepýřen[G]ou.
--->
R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní
od domu k domu do všech světových stran,
a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní
a co píše tamten pán.
*: J[Ami]ó, kdybych byl, ž[C]il bych si, žil,
a šť[G]astný bych byl j[D/F#]ako pytel blech,
ale j[Ami]á jsem, co jsem, a n[D7]evěřím lítost[G]em.
2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí
mám ještě dvacet sedm zubů,
nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl,
koukni se na racka, jak vzlétl
směrem k úsvitu, a tak mě nelituj.
Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát,
slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara,
a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu,
stojím na prahu a koukám: velká paráda,
z mých dveří vychází pohřeb,
na který jsem si sám nastřádal.
R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal
a střemhlav padal dolů jako archanděl
a na severní straně nejvyšší hory světa
bych svoje tajné hnízdo měl.
R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži,
purkmistry a pány ze sna budil bych,
a k půlnoci bych křičel, jak to leží a běží,
a k ránu bych pak ztich'.
*: .*: