1. N[Emi]ovorozeně nic n[D]eví o jméně
a n[D7]ezná důvody, prostě se j[G]ednou narod[H7]í,
a p[Emi]ak je naživu v nekon[D]ečném údivu,
nahý [D7]uzlík z postele, neví, že c[G]ejch má na čel[H7]e,
hv[Emi]ězdu nebo kříž, to se tak r[D]ychle nedozvíš,
jako k[D7]ůzle na seně spí n[G]ovorozeně[H7].
2. A pak se život rozběhne, jako když tráva polehne,
z máminy loktuše je vidět srpek Venuše,
planetu naděje, že když dneska špatně je,
tak třeba zítra nebude, zastav svá kola, osude,
osud se ale nedívá, supí jak lokomotiva,
špalírem fáborů směrem nahoru.
3. A pak před branou dlouhé fronty nastanou,
doleva-doprava, k tomu muzika vyhrává
písně veselé a černí andělé
nám svítí na čelo, tak fidlej, kapelo,
a hrej nám do tance, jenom ať vlajou monstrance,
nepoznačení budou spaseni ...