1. V l[C]etadle Praha - M[F]ontreal
p[C]adají slova jak s[F]lzy do lavoru.
N[C]a nebi šustí stani[F]ol,
st[C]aniol z čokolády z[F]a třicet pět korun.
R: Žl[G]uté jsou vlny [C]Atlantiku,
r[G]acek je úředníkem m[C]ořské ambasády.
C[G]estujem ze šuplíku d[C]o šuplíku
[F]a svět je m[Emi]alý pomer[Dmi]anč,
[F]a svět je m[Emi]alý pomer[Dmi]anč,
ve kterém t[G]am, to není t[C]ady.
2. Ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
do stejných plínek jsme pouštěli hovínka.
Ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
ostravské dvory nás pojí jako vzpomínka.
R: .3.
Ať bydlíš kdekoli, jsi bratr můj,
jsou mezi námi jen pomyslné čáry.
Ať už jsi kdokoli, jsi bratr můj,
šest světadílů je šest kolíčků od kytary.
R: Žluté jsou vlny Atlantiku,
racek je úředníkem mořské ambasády.
Cestujem ze šuplíku do šuplíku
/: a svět je malý pomeranč, :/
ve kterém tam bude i tady.