1. J[Ami]ak mi tak docházejí s[D7]íly, já p[G]od jazykem c[G/F#]ítím s[Emi]íru,
v[Ami]íru, ztrácím v[D7]íru, a to mě m[G]íchá,
m[Ami]inomety reflektorů stř[D7]ílí, jsem malým[G] terč[G/F#]em na bi[Emi]tevním poli,
kdekdo mě sk[Ami]olí, a to mě b[D7]olí, u srdce p[G]íchá.

R: R[Ami]ána jsou smutnější než v[D7]ečer, z rozbitého n[G]osu kr[G/F#]ev mi t[Emi]eče,
na čísle [Ami]56 10[D7]9 nikdo to n[G]ebere,
r[Ami]ána jsou smutnější než v[D7]ečer, na hrachu kl[G]ečet, kl[G/F#]ečet, kl[Emi]ečet,
[Ami]opustil mě můj děd Vš[D7]evěd a zas je [G]úterek.
J[Ami]ak se ti v[D7]ede? No n[G]ěkdy fajn a n[G/F#]ěkdy je to v h[Emi]áji,
dva p[Ami]ozounisti z vesnické k[D7]utálky pod okny mi hr[G]ají: Tú tú tú ...

2. Jak říká kamarád Pepa: co po mně chcete, slečno z první řady,
vaše vnady mě nebaví a trošku baví,
sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla,
píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví.

R: Rána jsou smutnější než večer...

3. Má malá Lenko, co teď děláš, chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky
a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde,
až umřem, říkej, žes' nás měla, to pro tebe skládáme tyhle sloky,
na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde.

R: Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev nám teče,
na čísle 56 109 nikdo to nebere,
rána jsou smutnější než večer, na hrachu klečet, klečet, klečet,
opustil nás náš děd Vševěd a zas je úterek.
Jak se vám vede? No někdy fajn a někdy je to v háji,
dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny nám hrají: Tú tú tú...