1. Co bylo, je pr[Ami]yč jednou pr[E7]ovždy, a stesky jsou k n[Ami]ičemu,
každá epocha m[C]á vlastní k[G]ulisy, herce i k[C]us
/: a l[A7]íto mi j[Dmi]e, že už n[G]ikdy se nepotkám s P[Ami]uškinem,
nezajdu si s n[E7]ím na čaj do bistra U sedmi h[Ami]us. :/
2. Dnes už nechodíme, jak zastara bosáci, naboso,
řvou motory aut, my z oken sčítáme galaxie
/: a líto mi je, že už po Moskvě nejezdí drožkáři
a nebudou víc, nebudou, a to líto mi je. :/
3. Před tebou se skláním, má bezbřehá epocho poznání,
a vzdávám ti hold, lidský rozume nad rozumem,
/: a líto mi je, že jak dřív se i dnes bůžkům klaníme
a na kolenou bijem hlavami o tvrdou zem. :/
4. Podél našich cest dlouhé aleje vítězných praporů,
náš boj za to stál, my máme vše, za co šli jsme se bít
/: a líto mi je, že se stavějí pomníky z mramoru
a vyšší než my, vyšší než veškerá vítězství. :/
5. Co bylo, je pryč, vyjdu ven na špacír, koukám: noc je tu,
vtom zničehonic vedle arbatských vrat u vody
/: stojí drožkář a kůň, a pan Puškin jde po prázdném prospektu,
já krk za to dám, zítra že se něco přihodí ... :/