#. [D]Maluju si řasy
a přemýšlím, asi se mi zdál,
[G]obočí jen jemně,
to snad nepošle mě o dům dál.
[Em]Vím, jak oči pálí, 
[C]pokud málo spaly, chtějí [Am]spát,
[A]vím, jak vlasům [C]vadí,
když ten, kdo je hladí, nemá [A]rád.

R: Tak pošli mi [D]klíč,
já nechci být jen tvoje [Em]bývalá,
nechci být ta, co se ti [C]schovala,
co neví – má jít [G]blíž?
A nebo utíkat [D]pryč?

#. Vodívals mě stezkou
ozdobenou hezkou řadou pus,
když byl někde kravál,
stejně jsi mi hrával svoje blues,
tenkrát se mi zdálo,
že ti stačí málo, že tě mám,
teď tu ležím saba,
všechny fotky s náma zapírám

R: Tak pošli mi klíč,
ten co má zuby jako štíty hor,
co tě žene k zámku za obzor
kdo má klíč ten neklepá,
já chci však zůstat zakletá
<----->
#. Držívals mě v dlaních,
že prý patřím do nich jenom já,
teď jsou denně plné,
náruč tvá zas jinou zahřívá,
samota moc váží,
sílu v holých paží nemáme,
odvykám si na hlas,
který říkal navlas to samé:

R: Tak pošli mi klíč,
když proměnil se v malé závaží,
už na tvém kroužku jenom překáží
na dně kapsy živoří
to naše malé pohoří

R: Tak pošli mi klíč,
ten co má zuby jako štíty hor,
ten co tě žene k zámku za obzor
kdo má klič ten neklepá
já chci však zůstat zakletá