#. [Am]Na barvotisku vesnickým 
sedí on s ní a ona s [C7]ním,
betlémská chýše bez dě[Dm]tí
[D7]vhodná pro tohle stole[F]tí.[G7]

Sní a tulí se na se[C]be,
je odtud vidět do ne[Am]be,
na sloupu starý jízdní [F]řád – 
jedeme, kam si račte [G]přát?

#. Autobus někdy zastaví,
ti dva už všechno o všem ví,
olíznou suchý spodní ret
a ze rtů slíbají si jed.

Pak pěkně smítko po smítku
beze slov loupou omítku,
cejtíš to, jakej je tu klid?
Mají vše, co kdy chtěli mít.

R: Střechu [C]nad hlavou 
a půdu [Em]pod nohama,
duši [Am]bolavou,
co na to [C7]není sama,
nějaký [Dm]řád, 
kterému [F]věřit se dá,
víkendy [B]nejezdíme,
všední dny [G]do oběda!
<----->
#. Tak co, jak bylo ve škole?
ale tak víš co, ty vole,
fak jako sorry, jako fak,
den co den jak přes kopírák.

Ta mladá dáma, mladý pán
si sestavili supr plán:
zítra se spolu ulijí
jako Romeo s Julií.

#. Stárne tu ona, stárne on
a vylepšený grafikon
zrušil některá spojení,
Verona je na znamení.

Pak aby trumfli kámoše,
trefujou žvejkou do koše,
z lavičky lámou bakelit,
mají vše, co kdy chtěli mít:

R: Střechu nad hlavou...

#. Na šerosvitu vesnickým
leží on s ní a ona s ním,
ach romantiko zastávek
z kouře, snů, slz a nadávek!

Chateau de karton rozlijí,
ze zážitku se stává zvyk.
Jen chůva chybí Julii
a Romeovi zpovědník...

R2: ...a střecha nad hlavou 
a půda pod nohama, 
lék na bolavou
duši, ať není sama,
nějaký řád, 
kterému věřit se dá
i o víkendu
a ať to není věda!