-->(orig. Hmi + kapo II) 
 
#. [Ami]Má jedi[G]ná lásko, [Ami]už tak dlouhý čas 
   ve svém srdci st[G]ále tě m[Ami]ám. 
   Já pochoval jsem [C]otce i m[G]atku sv[Emi]ou 
   a n[Ami]a světě jen t[G]ebe už m[Ami]ám. 
 
#. Víš, kdybych mohla tenkrát se tvojí ženou stát, 
   šťastně spolu mohli jsme žít, 
   teď mužem mým je tesař, ach lásko má, 
   a jemu navždy věrná chci být. 
 
#. Věř mi můj milý, je pozdě, ty víš, 
   moje srdce nesmíš už chtít. 
   Děťátko krásné v mé kolébce spí, 
   musíš zpátky sám odejít. 
 
#. Zanech svého muže, ach lásko má, 
   snad nechceš zůstat navždy chudobná. 
   Pojď, odpluj se mnou přes moře na sever, 
   on nemůže ti dát to co já. 
 
#. A co bys můj milý, co moh' bys mi dát, 
   kdybych s tebou chtěla odejít? 
   Snad dal bys mi šaty a nádherný dům, 
   co s tesařem bych nemohla mít. 
 
#. Šest krásných lodí já na moři mám, 
   sedmá v přístavu vyčkává 
   a sto patnáct mužů na jejich palubách 
   tvé rozkazy očekává. 
 
#. Pojď, oblékni roucho zlatem protkané 
   a přes boky dej stříbrný pás 
   a dítě své se svým mužem zanechej, 
   vždyť svět má pro nás tisíce krás. 
 
--->
#. Tu pozvedla z kolébky děťátko své 
   hořké slzy jí smáčely tvář:    
Buď sbohem mé dítě, Bůh tě opatruj 
 já vícekrát už nespatřím vás. 

#. Už nádherná loď plachty své napíná, 
   zářivé plachty z hedvábí má 
   a na moře široké směr nabírá 
   a na ní láska má a já. 
 
#. Však nepřešel měsíc a nepřešel den, 
    vím nemohlo to déle být, 
    když dívka tak hořce začla naříkat 
    a nemohlo jí nic utišit. 
 
#. Proč jenom pláčeš, ach lásko má, 
    vždyť máš tu vše co můžeš si přát. 
    Pro tesaře snad pláčeš, či pro dítě své, 
    co nechala jsi v kolébce spát? 
 
#. Já nepláču pro svého tesaře, 
    nepláču ani pro dítě své. 
    Já nad sebou teď pláču, ach lásko má, 
    že zlákalo mě bohatství tvé. 
 
#. Však nepřešel týden a nepřešel den, 
    vím nemohlo to déle být, 
    když obloha tmavne jako nejtmavší noc 
    a před bouří se není kam skrýt. 
 
#. Už běsnící bouře lodí kymácí, 
    rve vítr cáry plachet bělostných 
    a nad černým obzorem hrom burácí, 
    hlas moře zní jak démonů smích. 
 
#. Pak poslední vlna loď na bok pokládá 
    a stěžeň jako stéblo ohýbá 
    a do temných hlubin se loď propadá 
    a s ní i láska má a já. 
 
#. Ach pohlédni vzhůru na tu nádhernou zář 
    a co ta zlatá brána znamená? 
    To je brána nebes, ach lásko má, 
    však pro nás navěky zavřená. 
 
#. A co je to tam v dálce, mám strach lásko má, 
    co tak temné a tak hrozné může být? 
    To je brána pekel, ach lásko má, 
    tam oba dva teď musíme jít.