#. Mal[Ami]á sleč[F]na slýcha[Ami]la báji a[F] v děts[Ami]kém rá[F]ji t[E]ak rozk[Ami]vetla růže. 
Holčičí slzy ji zalévaly a z veliké dáli k ní volal hlas muže. 
Volal ji k sobě hlas jejího prince, ze strany mince kam jen dítě může 

R: [Ami]Někdo se [G]ztratí na rozce[C]stí, [F]na dlouhé [C]pouti [E]do pověs[Ami]tí, 
Snad ten kdo hledá nezabloudí, o tom však rozhodne ten kdo nás soudí. 

#. Z veliké, hluboké, holčičí touhy, zbyly jen šmouhy v duši té ženy. 
Kde byl dřív pramen, tam dnes už nic není, jen zapomnění jež pozbývá ceny. 
Červené kontrolky všedního žití, jí každý den svítí jak pomatený. 

R: Někdo se ztratí na rozcestí ...

#. Tam někde v hlubinách vzpomínka živá možná se skrývá, když tma zuby cení. 
Kdopak se dozví, jestli tam čeká, vždyť člověka leká zasvěcení.

R: Někdo se ztratí na rozcestí ...