1. V [Ami]ulici leží stín spuštěný z v[E]esmír[Ami]u,
 spadaly do hlubin figurky z p[E]apíru,
 jednoho dn[Ami]e tě omrz[G]í [F#(-)] vš[F]e, čím jsi dosud ž[E]il,
 zb[Ami]udou ti oči pr[Dmi]o slzy [Ami]a střepy z rozbitého z[E]rcadla snů.

2. Koukáš se na lidi, všechno se propadlo,
 tvé oči uvidí odporné divadlo,
 všechno je nějak jinačí, svou kůži vyměníš
a zjistíš, že ti nestačí jen střepy z rozbitého zrcadla snů.

*: Br[Ami]oukáš si p[F]omalu tesklivou m[Ami]elodii,
 když bloumáš [F]ulicí, cítíš se s[Ami]ám,
 vyčteš si z kř[G]išťálu[F] t[E]ěžkou m[Ami]elancholii,
říkáš si: m[F]ěsíci, jsi starý kr[E]ám!

3. Městem se míhají opilá zrcátka,
 oči ti říkají: lidi jsou zvířátka,
 pohled ti halí temný stín, jsi nějak rozladěn,
 tvůj nepochopitelný spleen jsou střepy z rozbitého z[F]rc[E]adla sn[Ami]ů.