1. JEmi
en mě nelituj, nAmi
eklepej nD7
a mé dveře
s chrG
yzantémou v dlH7
ani,
hrAmi
a na lD7
itování kG
ončí v prvním tahu,
neplivej lHmi
ásku na podlAmi
ahu,
nestůj mi D
u bytu, jen mě nelitEmi
uj.
TAmi
a slova jsD7
ou jen guláš dvG
akrát přihřívD/F#
aný,
Ami
a to mě nD7
ezachrání, a tG
o mi nepomůže,
a tak nHmi
esvlíkej mě z kAmi
ůže,
celý zvD
ědavý, celý zvG
ědavý,
jak vlD/F#
astně vypadEmi
á takový mAmi
alý pohřeb,
na který si člD7
ověk sám nastřG
ádá.
R: Jó, kdybych byl vrG
abec, sezobal bych zD
rní
všem ptEmi
ákům, co v C
okolí jsG
ou,
srdce měl bych slAmi
abé a žaloudeček pD
lný
a dC
uši rozčepýřenG
ou.
R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní
od domu k domu do všech světových stran,
a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní
a co píše tamten pán.
*: JAmi
ó, kdybych byl, žC
il bych si, žil,
a šťG
astný bych byl jD/F#
ako pytel blech,
ale jAmi
á jsem, co jsem, a nD7
evěřím lítostG
em.
2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí
mám ještě dvacet sedm zubů,
nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl,
koukni se na racka, jak vzlétl
směrem k úsvitu, a tak mě nelituj.
Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát,
slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara,
a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu,
stojím na prahu a koukám: velká paráda,
z mých dveří vychází pohřeb,
na který jsem si sám nastřádal.
R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal
a střemhlav padal dolů jako archanděl
a na severní straně nejvyšší hory světa
bych svoje tajné hnízdo měl.
R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži,
purkmistry a pány ze sna budil bych,
a k půlnoci bych křičel, jak to leží a běží,
a k ránu bych pak ztich'.
*: .*: