1. V [Ami]ulici leží stín spuštěný z v[E]esmír[Ami]u, spadaly do hlubin figurky z p[E]apíru, jednoho dn[Ami]e tě omrz[G]í [F#(-)] vš[F]e, čím jsi dosud ž[E]il, zb[Ami]udou ti oči pr[Dmi]o slzy [Ami]a střepy z rozbitého z[E]rcadla snů. 2. Koukáš se na lidi, všechno se propadlo, tvé oči uvidí odporné divadlo, všechno je nějak jinačí, svou kůži vyměníš a zjistíš, že ti nestačí jen střepy z rozbitého zrcadla snů. *: Br[Ami]oukáš si p[F]omalu tesklivou m[Ami]elodii, když bloumáš [F]ulicí, cítíš se s[Ami]ám, vyčteš si z kř[G]išťálu[F] t[E]ěžkou m[Ami]elancholii, říkáš si: m[F]ěsíci, jsi starý kr[E]ám! 3. Městem se míhají opilá zrcátka, oči ti říkají: lidi jsou zvířátka, pohled ti halí temný stín, jsi nějak rozladěn, tvůj nepochopitelný spleen jsou střepy z rozbitého z[F]rc[E]adla sn[Ami]ů.