1. J[Ami]ak mi tak docházejí s[D7]íly, já p[G]od jazykem c[G/F#]ítím s[Emi]íru, v[Ami]íru, ztrácím v[D7]íru, a to mě m[G]íchá, m[Ami]inomety reflektorů stř[D7]ílí, jsem malým[G] terč[G/F#]em na bi[Emi]tevním poli, kdekdo mě sk[Ami]olí, a to mě b[D7]olí, u srdce p[G]íchá. R: R[Ami]ána jsou smutnější než v[D7]ečer, z rozbitého n[G]osu kr[G/F#]ev mi t[Emi]eče, na čísle [Ami]56 10[D7]9 nikdo to n[G]ebere, r[Ami]ána jsou smutnější než v[D7]ečer, na hrachu kl[G]ečet, kl[G/F#]ečet, kl[Emi]ečet, [Ami]opustil mě můj děd Vš[D7]evěd a zas je [G]úterek. J[Ami]ak se ti v[D7]ede? No n[G]ěkdy fajn a n[G/F#]ěkdy je to v h[Emi]áji, dva p[Ami]ozounisti z vesnické k[D7]utálky pod okny mi hr[G]ají: Tú tú tú ... 2. Jak říká kamarád Pepa: co po mně chcete, slečno z první řady, vaše vnady mě nebaví a trošku baví, sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla, píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví. R: Rána jsou smutnější než večer... 3. Má malá Lenko, co teď děláš, chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde, až umřem, říkej, žes' nás měla, to pro tebe skládáme tyhle sloky, na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde. R: Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev nám teče, na čísle 56 109 nikdo to nebere, rána jsou smutnější než večer, na hrachu klečet, klečet, klečet, opustil nás náš děd Vševěd a zas je úterek. Jak se vám vede? No někdy fajn a někdy je to v háji, dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny nám hrají: Tú tú tú...