1. J[Emi]en mě nelituj, n[Ami]eklepej n[D7]a mé dveře s chr[G]yzantémou v dl[H7]ani, hr[Ami]a na l[D7]itování k[G]ončí v prvním tahu, neplivej l[Hmi]ásku na podl[Ami]ahu, nestůj mi [D]u bytu, jen mě nelit[Emi]uj. T[Ami]a slova js[D7]ou jen guláš dv[G]akrát přihřív[D/F#]aný, [Ami]a to mě n[D7]ezachrání, a t[G]o mi nepomůže, a tak n[Hmi]esvlíkej mě z k[Ami]ůže, celý zv[D]ědavý, celý zv[G]ědavý, jak vl[D/F#]astně vypad[Emi]á takový m[Ami]alý pohřeb, na který si čl[D7]ověk sám nastř[G]ádá. R: Jó, kdybych byl vr[G]abec, sezobal bych z[D]rní všem pt[Emi]ákům, co v [C]okolí js[G]ou, srdce měl bych sl[Ami]abé a žaloudeček p[D]lný a d[C]uši rozčepýřen[G]ou. + ---> R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní od domu k domu do všech světových stran, a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní a co píše tamten pán. *: J[Ami]ó, kdybych byl, ž[C]il bych si, žil, a šť[G]astný bych byl j[D/F#]ako pytel blech, ale j[Ami]á jsem, co jsem, a n[D7]evěřím lítost[G]em. 2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí mám ještě dvacet sedm zubů, nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl, koukni se na racka, jak vzlétl směrem k úsvitu, a tak mě nelituj. Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát, slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara, a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu, stojím na prahu a koukám: velká paráda, z mých dveří vychází pohřeb, na který jsem si sám nastřádal. R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal a střemhlav padal dolů jako archanděl a na severní straně nejvyšší hory světa bych svoje tajné hnízdo měl. R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži, purkmistry a pány ze sna budil bych, a k půlnoci bych křičel, jak to leží a běží, a k ránu bych pak ztich'. *: .*: