1. [G]Jednou, když jsem práci doma velmi dlouho neměl, [Emi]dveře od bytu jsem na dva západy pečlivě zamčel, [Ami]do hostince, tiše si pískaje melodii, potom kráčel, [D]portmonku s třemi pětkami však opomněl. [G]Bože, já jsem vůl. 2. Proto jsem se tedy do svého bytu rychle vrátil, portmonku do svého oblíbeného saka vstrčil, a jak jsem po schodech nedočkavě pádil, jednu stařenku ze schodů nedopatřením srazil. Bože, já jsem vůl. R: [C]Ach bože bože bože, až [D]takového [G]vola, by [C]nepřijala ani nejzvlášt[D]nější zvláštní [H7]škola. 3. Usedl jsem do krčmy, kde bylo vymalováno, a požadoval po hostinském, by mi bylo pivo vydáno, načež mi bylo šenkýřem rázně vynadáno, vedle mě totiž ležela cedulka „zadáno“. Bože, já jsem vůl. 4. Tak jsem tedy usedl k vedlejšímu stolu, kde jakási ženština popíjela kofolu, a jak jsem dával klobouk z hlavy dolů, převrh jsem sklenku a polití jsme byli spolu. Bože, já jsem vůl. ---> R: Ach bože... 5. Nejdříve jsem se jal oné ženě omluviti, a poté se činil škodu zapraviti, a když jsem vytahoval kapesník, abych ji mohl osušiti, strhnul jsem jí nešťastně paruku do toho pití. Bože, já jsem vůl. 6. Jaké překvapení mě potom ale čekalo, nebyla to ženština, jak se původně zdálo. Po tom faux-pas se mi před očima zatmělo, jaké mi uštědřil onen homo sapiens dělo, Bože, já jsem vůl. R: Ach bože... 7. Když jsem si konečně v koutě svá dvě piva vypil, vyňal jsem portmonku, abych je zaplatil. Po otevření jsem však s politováním zjistil, že mi obsah tří desetikorun kdosi zcizil. Bože, já jsem vůl. 8. Pak mě potupně z onoho lokálu vyhodili, kopanci do hýždí vůbec nešetřili. Belhal jsem se domů v téhle chmurné chvíli, Myšlenky v hlavě se mi cestou honily. + Proč jsem takovej vůl? R: Ach bože... + Tohle je pravda celá.