Temnej Emi 
soumrak padá i do koutů cel, 
kolik H 
dní s ním H7 
sedám, už jsem sám zapoEmi 
mněl. 
Když Emi 
vidím v nádvoří stráží tvář nadutou, 
srdce H 
mý zahoH7 
ří neblahou předtuEmi 
chou. 
Z nejisEmi 
tejch pocitů se rodí zděšení, 
vidím H 
jak ztloukaH7 
jí podivný lešeEmi 
ní. 
Emi 
Kladiv rány nepřehluší řinčení mých řetězů, 
ďábel H 
sám teď nad mou H7 
duší pěje chorál vítěEmi 
zů. 
Chtěl bych Emi 
zřít slunce zář ještě dnů habaděj, 
pastoH 
rův otčeH7 
náš zvýšil mou beznaEmi 
děj. 
Už klíEmi 
čů řinčení chodbou doznívá až sem, 
teď už v H 
cele prázdno H7 
není, přišel kat i s průvoEmi 
dem. 
A ten Emi 
kat teď na lešení zvedá provaz konopnej, 
na mý H 
smrti nic nezH7 
mění, ani že jsem nevinEmi 
nej. H 
 Emi