Temnej Emi
soumrak padá i do koutů cel,
kolik H
dní s ním H7
sedám, už jsem sám zapoEmi
mněl.
Když Emi
vidím v nádvoří stráží tvář nadutou,
srdce H
mý zahoH7
ří neblahou předtuEmi
chou.
Z nejisEmi
tejch pocitů se rodí zděšení,
vidím H
jak ztloukaH7
jí podivný lešeEmi
ní.
Emi
Kladiv rány nepřehluší řinčení mých řetězů,
ďábel H
sám teď nad mou H7
duší pěje chorál vítěEmi
zů.
Chtěl bych Emi
zřít slunce zář ještě dnů habaděj,
pastoH
rův otčeH7
náš zvýšil mou beznaEmi
děj.
Už klíEmi
čů řinčení chodbou doznívá až sem,
teď už v H
cele prázdno H7
není, přišel kat i s průvoEmi
dem.
A ten Emi
kat teď na lešení zvedá provaz konopnej,
na mý H
smrti nic nezH7
mění, ani že jsem nevinEmi
nej. H
Emi